Byli jsme a budem...

2016-08-19 Orava - za hranice skutečnosti a něco navíc - STS Svojkovice Brod VIII.

19. listopadu 2016 v 15:13 | Honza |  Kronika
Bude se to zdát jako zcela primitivně fádní konstatování, ale dobrou akci dělá atraktivita a dobrý marketing, kteréžto atributy zajistí slušnou účast a pak a přede vším dobrý plán podrobený řádné oponentuře.

Ačkoli lze celou akci s odstupem času hodnotit velice pozitivně, je třeba napřít kritiku do vlastních řad a připustit, že právě v tom posledním jsme se dopustili poměrně fatálního opomenutí. Jaké to mělo důsledky se dozvíte v následujícím textu a konkrétní závěry si dovolím učinit až v závěrečném komplexním hodnocení. To vše s myšlenkou, že když už jsem nucen tyto zprávy sepisovat, nechť je z toho i nějaký užitek.

I. Něco málo o přípravě

Kostra plánu již existovala dlouho a dostala zcela konkrétní obraz po zarámování zcela konkrétními spoji železných drah dvou států. Zde uniklo naší pozornosti, že se náhle čas přestal měřit na svornost, volnost, pohodu jak se očekávalo a místo toho se přešlo na exaktní minuty, kterých bylo trvale málo. Manažersky bylo ovšem vše zvládnuto dokonale a tak v okamžiku posledního plánovacího večera na základně v Klánovicích.

Zobrazené předměty dokazují intenzitu přípravy, každý byl obdržen za vypití desti plzeňských piv... Na snímku je ovšem průběžná Liborova kořist během promo akce. Já sám se druhý den vzbudil se dvěma talíři pod hlavou a vážně nevím, jak jsem k nim přišel. Spotřebu dvaceti kousků během jedné seance zcela vylučuji.

Během probírání detailů a určování kdo, kdy a kde a v jakém stádiu připravenosti se má vyskytovat, najednou některým došlo, že vlastně všechno začíná až odjezdem vlaku v deset večer a že vlastně mohli jít do práce nebo že je to zbytečně pozdě a tak. Naštěstí se řešení sžíravých problémů najde snadněji než by kdo očekával a sraz byl tedy z bezpečnostních důvodů přesunut do pražské restaurace U provaznice na 18:00. Tím vznikl dobrý mezičas na aklimatizaci z rodinného života na ten pospolitý.

II. Odjíždíme

Na našem kolektivu mi imponuje, že pokud se něco domluví tak se to taky dodrží a tak se významná část účastníků (celá polovina) sešla vskutku již z večera ve staročeské, staropražské, starosvětské a okouzlující restauraci U Provaznice a vychutnala si tamí sladovnický guláš a několik velmi dobře ošetřených plzeňských piv.


Lokál jsme opustili záměrně o několik minut později než jsme původně plánovali a to po zralé úvaze bez podpory HMD, což se mi tedy zdálo hazardérské, ale podlehl jsem přesile. Na nádraží jsme tedy přišli s drobným navýšením úvodního zpoždění, ovšem dostatečně včas před odjezdem vlaku. Zde se již také sešla prakticky celá expediční skupina.


Dyhtíce po slibovaném spánku jsme se nalodili, snad lépe vevlačili. V pánksé části výpravy dělené do kupé podle intenzity spánku, jsme se snadno uvelebili a začali pátrat po funkčním cateringu. Dámská část zatím necelá se má doplnit až v Pardubicích a oddělený samostatný jezdec Jarda se začal seznamovat se svými novými přáteli, se kterými následně prožil celou cestu až do cizí krajiny. První úsek cesty se odehrával z našeho pohledu v poklidu na chodbičce (pan průvodčí měl trochu jiný názor na poklid, ale co naplat, byl to částečný škarohlíd). Libor objevil záhy zcela novou hru spočívající ve vhodné kombinaci našich břich, úzké chodbičky a procházející osoby. Někteří neměli pochopení jiní zase ano a tak jsme se ani nerozkoukali a octli jsme se v Pardubicích a ověřili, že Vlaďka nastupuje. Díky Liborově hře a tím získané přízni paní průvodčí a též Zdeňkově ochotě popustit zbytek (asi dvě třetiny) lahve kořalky, jsme se tedy takto ve dvou vypravily navštívit dámskou část výpravy. Ani nám nedošlo, že cestou procházíme i oblastí, kde Jarda s novými kamarády zahajuje piknik a spřádá filozofické rozpravy, inu aspoň jsme jej nevyrušovali. U děvčat jsme poklidně a přátelsky pohovořili, takže jsme tak docela nechápali zbytečné bušení sousedů na papundeklovou stěnu ze sousedního kupé. Dopili onu Zdeňkovu drobnou lahvičku a pak popřáli dobrou noc a vzhůru zpátky pod dohledem ochotné paní průvodčí. Pak následoval spánek většiny výpravy krom Jardy, který s novými přáteli probíral vliv tvrdé výchovy na budování budoucího charakteru dítěte.

III. den první - páteční


Ráno, které nám ocelové dráhy v Kraľovanech připravily nesnese komentáře. Tak jenom foto.



Naštěstí záhy následoval další vlak, ve kterém jsme ještě trochu poklimabali než nás vysypal v Oravskom Podzámku. To už bylo denní světlo a tak bezútěšné postávání na autobusové zastávce a dojídání zásob na cestu vypadalo celkem i trochu vesele. Dalším plánem byla návštěva Oravského hradu, této skvěle vybudované novostavby, která turistovi vytře zrak. Já už měl zrak vytřený z minulé návštěvy a dal jsem tak přednost hlídání bagáže dole pod tím šíleným kopcem v zahrádce hospody, kterou jsem měl takto možnost pozorovat od úplného probuzení, které nastalo asi tak čtvrt hodiny po té, co mělo být už otevřeno. Měl jsem možnost při té příležitosti pozorovat jistá slovenská špecifiká. První, co jsem spatřil bylo, že přijel zásobovač, lehce se rozhlédl a zase odjel. Příští pokus již měl úspěšnější neb přijel až po obsluze a tak se kšeft nakonec povedl. Nikdo se nerozčiloval. Do toho jsem vstoupil já a Mirek CH, který mi dělal v mé odloučenosti skvělou společnost. Po vstupu do restaurace jsme po zvyku našeho pana prezidenta požádali o popelníček než nám došlo že jiný kraj a nekuřácký zákon již zde funguje. Tedy nám otevřeli zahrádku, ačkoli to měli v plánu odložit na později. Logicky nám sdělili, že jídlo bude až bude a pivo bylo hned. Takže žádný problém. Následně ovšem se sami hlásili jak jednotlivé položky na menu byly k dispozici a nabízeli, dokud byla hospoda prázdná byli jsme jak v bavlnce a když se naplnila, nic už jsme nepotřebovali. Nyní se dostávám k bodu, který bude tvořit jakýsi refrén v tomto mém vyprávění, tedy k místu, jež bude zahrnuto do závěrečného vyhodnocení. To jest k návratu většinové části výpravy z hradu do podhradí.


Přišli, zasedli na námi uhájené místo (mimochodem, kdepak by asi seděli, kdybychom nezůstali dole) zcela vysíleni, hladovi a žíznivi a zjistili, že... Mohou si dát jen to, co jim bude do deseti minut přineseno a během dalších dvaceti minut to zkonzumují neboť za chíli jim jede co? Za chvíli jim jede vlak, vole. Dík ochotě personálu, kterou jsme ovšem v průběhu jejich nepřítomnosti pěstovali a vzdělávali, jim bylo přáno alespoň zhltnout polévku či nějakou drobnost. Netušili, že bude ještě hůř. Vítězstí však bylo dovršeno a položka v programu odškrtnuta a následovala položka další a přesun k ní. To obnášelo transport vlakem do Tvrdošína, polopoklus přes Tvrdoším k autobusové zastávce na náměstí ačkoli ten autobus stavěl hned u nádraží (to je asi jediná piha na managementu přesunů), ale to necháme stranou, následoval autobusový přesun na korunu hráze Oravské přehrady. To byl ten další bod a byl, jak byl naplánovan, též splněn.

V následujícím čase jsme již žádný dopravní prostředek nedostihovali. Člověk by si řekl, že lze zvolnit tempo a dát si nějaké vitamíny na podporu životních funkcí, poradovat se ze setkání s přáteli a důkladně probrat všechny nepřítomné... Nikoli následovalo putování po vlastních nohách. Tedy něco čemu jsem dávno odvykl. Kdyby mi to nebylo trapné a vzhledem k tomu, že jsem přežil, nazval bych to pochodem smrti.



Problém nebyl ani tak ve vzdálenosti, jako ve zcela nečekané intenzitě provozu na silnici, po které jsme kráčeli a pak ve slunci, které nás vysoušelo jak tresky, v hustotě kiosků, která si nezadala s trasou Malý Ratmírov - Vlčice - Střížovice v České Kanadě (hustota kiosků oproti předpokladu stejná, trasa dvojnásobná) a nakonec nezanedbatelným nákladem na zádech. Abych jen nebrblal v půli cesty se objevil vedle silnice chodník a v zápětí i kemp s příjemnou hospodou a přístavištěm č.1. Nechali jsme se okamžitě strhnout ke kulinářským zážitkům a veškerá příkoří byla zapomenuta (téměř). Náš cíl byl u přístaviště č. 2, napadlo mě, zda neexistuje lodní spojení mezi těmito body. Libor to byl zjistit a zjistil, že ne, Druhý den jsem viděl jak ta loď přijela z 1 na 2 a potom na ostrov... Některé axiomy s rozvojem poznání ztrácí na své síle. Leč pivo dobré, halušky taky a ani ostatní si nestěžovalil. Cesta do cíle pak už probíhala bezbolestně po onom chodníku a skončila se v místě poblíž cíle - opět občerstvení - tedy jakási kombinace obchodu typu Vietnamec a čehosi, co je a není hospoda a je a není bufet. PIvo měli a dělali tam snídaně. Toho dne se již nic významného nestalo a tak jsme se ubytovali...


Ubytování bylo vskutku luxusní a jediné, co mu lze asi i s úspěchem vytknout je jediná spojená sociální místnost na celý objekt (v našem případě osm lidí). To s sebou přinášelo jisté nároky na logistiku ranní a večerní hygieny a dalších i průběžných potřeb. Naštěstí se pánská část osádky a to byla většína aspoň s částí svých potřeb rozeběhla po okolních lesích, lukách a stráních a tím vnesla do fádní fyziologie trochu romantiky a zároveň tuto nedostatečnost ubytování částečně kompenzovala... Po nabytém programu následovalo to, co muselo. Tvrdý spánek.

IV. Den sobotní


V sobotu bylo nařízeno vstávání s kuropěním. Kuropění jsme trochu odsunuli na čas, kdy otvírá ono restauračně bufetové zařízení a poskytuje raňajky. Při složitém střídání osádky na ranní hygieně to stejně bylo tak - tak. K snídaní jsme se ovšem dostavili včas a byla vskutku vydatná - Ham End Egs = takřka bez šunky, ale i tak vydatné a chutné. Ranní káva přivodila příjemnou chuť na pivo, kterou jsme se jali uspokojopvat.



Tedy někteří. Jiní poukazovali na plynoucí čas, jako by v pozorování poklidného plynutí času bylo něco nepřístojného. Pravda je a to musím uznat, že v plánu byl výstup na jakousi Magurku. Kopec, na kterém není vůbec nic, ale všude vůkol není taky nic, co by stálo za návštěvu (prý). Na začátku cesty jsem pochopil, že tudy moje kroky tedy opravdu nepovedou. Tedy jsem nešel a nemohu poskytnout přesné zprávy o kouzelné přírodě a nádherném rozhledu z vrcholu Magurky.



V údolí se mnou zůstal i Mirek Ch, který má patrně podobné názory na horské výstupy jako já. Po odchodu horské skupiny jsme dokončili horizontální rozjímání do stavu, kdy jsme získali pocit, že jsme to možná trochu přetáhli a naše těla jsou poněkud otlačena. Vzhledem k tomu, že jsme duše zvídavé a po poznání toužící, naplnili jsme druhé zahájení dne průzkumem nejbližšího okolí našeho dočasného sídla. Navštívili jsme vzdálenější nóbl restaurační zařízení, kde jsme nejprve použili plážový bar a následně i vlastní restaurant vše ve vší slušnosti - tedy pouze za tekutých požitků. Mysleli jsme totiž na kamarády v horách, kteří se tam pachtí bez stravy a napájení, byli s nimi solidární, jako že dáme společný oběd. Také nás již zasáhl stesk a dali jsme se tedy na pochod jim vstříc. Došli jsem až na most do Námestova. Zde jsme nemaje přesný plán zapojili do našeho činění logiku. Pohledem na hodinky jsme zjistili, že je 14:00, cesta zpět bude trvat cca 30-45 minut, oběd cca hodinu, To celé tedy bude završeno, pokud okamžitě vykročíme v 15:45 tedy v čase odplouvání lodi na ostrov, kam se míří. Rozhodnutí bylo tedy jasné a zcela odpovídalo situaci. V tu chvííli jsme však byli zadrženi signálem horské výpravy na konci sestupu. Tam padlo velitelské rozhodnutí, udělat přestávku u benzinové pumpy a dát pivo a tedy i prošustrovat čas, který mohl být použit k onomu pozdnímu obědu. Následovalo, to co muselo a nikdo mi nenaklade na hlavu nějakou snahu o sabotáž či vzpouru. Je povinností náčelníka, pokud chce od mužstva nějaké bojové výkony, postarat se o jeho plné hmotné zabezpečení a pokud toto chybí, nejsou aní výkony. Hladovému je prostě jakýci pitomý ostrůvek s kapličkou a turistickými atrakcemi docela u zadele. Ovšem po pořádku. Došli jsme zpět do Slanické osady.



Usedli v restaurantu Koliba a v tu chvíli bylo jasné, že buď jídlo nebo lodička a ostrůvek. Jak předesláno, hlady jsem se necítil povinován k loajalitě a dalším jsem svůj postoj dopodrobna osvětlil. To byla jedna část neúčasti. Ta další spočívala v tom, že ač se tomu v myšlenkách bráníme rozdíly v našich způsobilostech s pěti křížky na hřpetě poněkud stoupají a tak jsou mezi námi i tací, kteří prostě pravidelně jíst musí - ze zdravotních důvodů, podobně jako jsem mezi námi já, který už na dálkové pochody tak docela nestačí. Já na tom mohu ještě zapracovat a snažím se, ovšem výsledek nejistý. Nakonec jeli na ostrov tři agilní, jestlil se nepletu a my ostatní zůstali v Kolibě a to průběžně až do večera. Nebudu vypočítávat, co všechno jsme snědli a vypili (ono toho zas tak moc nebylo). Jen si dovolím popsat závěrečný šok, způsobený zavíráním ve 20:00. Když jsme se ptali proč, odpověď zněla: "Lebo nám to stačí." Na to neexistuje rakce, krom té, že jsme si dali na baru ještě jedno pivo po záverečnej...

V. den nedělní

V neděli jsme vstávali tak brzy,že jsem raději zapomněl v kolik to vlastně bylo. Pak následovala dokonalá mašinérie přesunů, perfektně zorganizovaná bez zbytečných prodlev a na jejím konci Brno. Cestou jsme byli ovšem ochuzeni o Mirka Ch. a Vlaďku, kteří již směřovali rovnou do Čech za povinnostmi. Osobně bych tuto destinaci docela vynechal. Brňané ve mě vzbuzují nedůvěru a tak jim nevěřím ani to, že čepované pivo je vskutku pivem a že do něj nedávají pražákům nějaké zvláštní přísady. Stejně tak nepochopím, proč si postaví hrad na kopci a nezavedou k němu tramvaj, jako to máme u nás, kde nás dvaadvacítka vysadí hned u jízdárny a my toliko přejdeme přes most přes Jelení příkop a jsme tam.



Pravda teď už tam nechodím, kvůli rámům a kvůli osádce. Počkám až se to změní, ale to sem nepatří. Na Špilberg jsem se tedy vyškrábal a těšil se tam pohledem na město, během toho, co ostatní prohlíželi kasematy. Nějak se mi prostě nechtělo. Zde také nastal zcela úhelný okamžik naší výpravy. Zde totiž skončila veškerá příkoří. Již vidím čtenářům na očích, že pochopili. Následovalo usednutí do restaurantu a činnost, která byla zcela v rámci zásad, na kterých vznikla NVTO.

VI. U Jany

Brno jsme opustilii tradičně vlakem a dali se na cestu lokálkou do Blažovic. Po sedmi letech jsme se opět ocitnuly u naší drahé spolužačky Jany, která nás ve slabé chvilce a vzhledem k tomu, že se oravského maratónu nemohla zúčastnit, pozvala na návštěvu jejího vzkvétajícího podniku.



Zde je prostor pro tisíce slov obdivu a vděku a radosti a potěšení. Stejně nemůžeme nikdy dost docenit její oběť v okamžku, kdy se před pár hodinami vrátila z dovolené. Výsledkem byl zcela bezkonkurenčně příjemný večer, který zdánlivě zahladil zážitky předchozích dnů. Poseděli jsme tedy. Měli spolu dobrou vůli. Libor si mohl zaexhibovat v bazénu atd.



Bylo nám poskytnuto přístřeší pro přespání a celkové vyznění akce se zaobalilo do naprosto skvělého příjemna. Den další a poslední byl vlastně původně obětován toliko přesunu do centrální části české kotliny. V mých Vršovicích jsme však vystoupili tři s tím, že Mirek B. a Maruška pokračovali na Hlavní a Masaryka a vlakem na Kolín. Jarda oproti tomu zvolil dobrodružnější trasu přes Hostivař, s minutovým přestupem na bus do Škvorce. Výstupem ve Vršovicích získal něco času ne přestup mezi vlaky a nejezdil zbytečně tam a zpět vinohradskými tunely. Libor a já, již jen dvojice, takže pouze na okraj, protože to se jak známo nepočítá. Jsme prošli poetickou částí Vršovic - Ukrajinskou ulicí, kde si cosi vyřizoval k Botiči a následně do samého epicentra U Pepíčka, kde jsme vše završili. No a dál už to vlastně není.

VII. Poučení z krizového vývoje

Dle slibu zařazuji na konec textu slíbené. Všichni víme, že sousloví pozitivní kritika v sobě nese jakési podivné vnitřní napětí, tak se mu vyhnu a budu kritizovat negativně. Všichni zúčastnění přepokládají, že se teď opřu do Libora a rozsekám ho na cucky. To by ovšem nebylo prozíravé. Už bych nemusel dostat žádnou tlačenku a to by mě narozdíl od symptomů, které provázely oravskou anabází zasáhlo mnohem nevratněji a byl by to asi i větší prohřešek vůči stanovám, které musím jako řadový člen ctít mnohem okázaleji než papaláši z veleorgánu. V čem tedy celý karambol spočíval?
Libor veden pochopitelnou potřebou, aby se stihlo všechno, naplánoval celou akci naprosto dokonale. Zajistil naprosto pohodové ubytování - na naše poměry vlastně luxusní. Dokonale naplánoval a zajistil dopravu. Prostě vše vymyslel a připravil a předložil nám na zlatém podnosu, během četných plánovacích porad. Zde nastupuje naprosto nezastupitelná role oponentury, která byla v tomto případě naprosto podceněna. Pokud si vzpomínám tak mě se podařilo odstranit šílenou myšlenku jít pěšky z Tvrdošína. Pravda nabízená cesta lesem by asi byla přijatelnější, ale její délka v představě stavu dušea těla po noci vlaků a přesunů vzbuzovala drobné podezření. Plán se upravil a já si jsem vědom, že mohlo být podstatně hůře. Další podezření, které jsem před spuštění akce měl, byly velmi krátké časy pro přestupy. Byl jsem ujištěn, že to snad železné dráhy nějak vyřeší, kdyby k něčemu došlo. Pravda je, že nedošlo a že se vše dalo zvládnout. To vše jsou ovšem technikálie, na které jsme vskutku neměli vliv. S vlastním programem mezi cestováním je to ovšem trochu jinak. V podstatě byl k dispozici dost přesný časový snímek i rámcová představa výkonů, kterých se musíme dopustit. Osobně upřednostňuji, pokud je plán tak trochu volný a dá se rozhodnout na místě, zda se někde dvě hodinky zdržet, protože nám nic neuteče a lze navázat později. No abych to zas přehnaně nerozpitvával. Je nanejvýš nutné, aby oponentní posouzení plánu obnášelo i kontrolu, zda je průběh akce slučitelný s přežitím. Tedy jsou-li v něm vloženy povinné přestávky na občerstvení a odpočinek, zda-li není program pro některé členy navykonatelný a pokud ano, zda-li tito mohou zvolit alternativu, která by jim umožnila akce se zúčastnit. Prostě je třeba si uvědomit, že někteří z nás mají své limity a ty jsou skutečně nepřekročitelné. Nezbývá tedy závěrem než Liborovi poděkovat za jeho heroický výkon při sestavování plánu a nás ostatní pokárat za selhání při posuzování jeho proveditelnosti.
Na závěr neopomenu připomenout, že plán prvních akcí na perimetru Rokycany - Mirošov - Dobřív - Svojkovice byl mým dílem a byl zcela vyvážený s poskytnutím všeho potřebného. Pravda je, že jiný kraj = jiný mrav a tam jim to do 20:00 nestačí. Tím jsem si přihřál svoji polívčičku a zároveň všechny zvu na srpen příštího roku do tohoto požehnaného kraje. Vše organizuje opět Libor, protože je z nás nejlepší.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Libor Libor | E-mail | 19. listopadu 2016 v 16:23 | Reagovat

Celý text je zřejmě zatím vrcholem Honzovy reportážní tvorby. Je to tak nádherné čtení, že mu těžko něco vytknout, zejména z pozice přímého účastníka. Naprostou špičkou je pak Honzův tlačenkový alibismus! Jsem si vědom Poučení z krizového vývoje a předpokládám, že na 35. výročním srazu zveřejněním letošní (historicky původně Honzův) návrh Svojkovic. A následně začne aktivně pracovat oponentní skupina, zřízená z ostatních účastníků výpravy. Rezervujte si srpnový termín !

2 Honza Honza | E-mail | 20. listopadu 2016 v 1:10 | Reagovat

V mezičase při cestách tímto krajem jsem zjistil, že trať Rokycany - Mirošov byla zcela vytrhána. Nebuďte však smutní, vlaky už znovu jezdí a po novém, takže se můžete těšit na zcela kvalitativně nový zážitek. Hotel Mirošov již zřejmě zcela zanikl, ale inovace Skořicí je zdá se funkční (http://skorice.cz/penzion/). Zjišťovat více v takovém předstihu je zbytečné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama