Byli jsme a budem...

2011-09-02 STS Svojkovice-Brod III jihočeská anabáze

13. září 2011 v 13:22 | Honza |  Kronika

Zase ty starosti s logistikou

Léto uběhlo neuvěřitelným tempem a s jeho blížícm se koncem se dostavila i nutnost doladit detaily plánované expedice v jižních Čechách. K poslednímu strategickému zasedání tvrdého jádra byl tentokrát výjimečně vybrán restaurant U Pepíčka v pražských Vršovicích, který téměř dokonale vynahradil kouzlo útulného domácího prostředí naší trvalé klubovny U Dašů.

Problémy jak známo mívají tendenci chovat se jako spojité nádoby. Stalo se tedy i nám, že ač byl program předběžně dobře naplánován a otestován byla v něm skulinka jistého nedotažení. Ideový záměr jako takový jako obvykle zcela bezchybný. Naším letošním cílem byla jihočeská města Vodňany a Netolice, která máme spojené s poměrně intenzivními zážitky, očekávali jsme tedy jen samé dokonalé prožitky spojené s intenzivním déja-vu. Chmuru na naše čela přinesl až fakt, který jsme zjistili při vytváření realizačního plánu akce. Zjistili jsme, že naše cesta má sice začátek i konec, ale žel jí chybí prostředek - tedy místo, kde bychom mohli o sobotě obdivovat kulturní památky a složit hlavu. Vyvstala tedy nutnost koncentrovat celý přesun do jediného dne. Tou spojitou nádobou tohoto problému je již od jara známý fakt, že Jarda byl dočasně stižen omezením v pohybu a bylo tedy třeba řešit i tento do jisté míry omezující faktor. Různé plány vyfabulované snahou zachovat romantiku našeho konání do co nejvyšší míry byly nakonec zavrženy a nahrazeny zcela pragmatickým řešením, ve kterém se Jarda stal motospojkou a evakuačním vozidlem. Po té už U Pepíčka následovala toliko skvělá partie mariáše a konstatování, že se k nám opět nikdo nepřipojil.


Pátek 2.9. - zahajovací den zájezdu

Celá akce byla zahájena příjezdem osobního vlaku 8814 z Úval na Smíchovské nádraží v 7:22. Z vlaku vystoupili Libor a Mirek a já již stál na nástupišti - byli jsme 3.
Dále jsme pokračovali rychlíkem R 1244 s odjezdem v 7:48 a příjezdem do Číčenic v 10:21. Z Čícenic jsme pokračovali osobním vlakem 18206 s odjezdem v 10:30 a příjezdem do Vodňan v 10:36. České dráhy se jako každý rok zachovaly jako stroj, který je řízený švícarskými hodinkami.
Naše nohy se tedy přesně na čas dotkly jihočeské půdy a naše kroky s neomylnou jistotou směřovaly k jedinému místu v tomto městě, kam směřovat mohly - k magickému restaurantu Pod věží. Naše cesta městem byla naplněna obavami a očekáváním - v jakém stavu toto místo protkané vzpomínkami najdeme? Ještě jednou se vrátím k té myšlence, která je připisována Herakleitovi z Efesu, avšak tvrdí se i, že ji nikdy nevyslovil. Přešli jsme Vodňanské náměstí. Naučeně zahnuli za roh před kostelem, otevřeli dveře do lokálu a hle: Metafyzika zvítězila. Vstoupili jsme již po několikáté do téže řeky. Neuvěřitelné se stalo ještě neuvěřitelnějším. Interiér podniku byl zachovánv naprosto originální podobě. K dokonalosti již chybělo jen, aby nás obsluhovala naše oblíbená servírka Janička, která o nás tak skvěle pečovala před 23 lety. To se bohužel nestalo, nicméně současná obsluha ji plně vynahradila. Poobědvali jsme a spláchli prach z cest.
Po hodnotném občerstvení následovala fáze ubytování ve sportovním areálu Vodňany. Cestou podle městského mlýnského náhonu došlo k drobnému zádrhelu, kdy Libor nepochopil, že značka ←┐znamená kousek rovně a potom teprve doleva a ne rovnou doleva do slepé ulice, která nikam nevede.
Na druhý pokus a nalezení cesty pravé jsme nalezli naše předem objednané ubytovací zařízení a po drobných administrativních zádrhelých pohodily svá zavazadla na pokoje, zjistili, že ve zdejším interhotelu povlečeno máme a počkali na Libora... nekolik minut... zbůhdarma nevyužitých...
Již spolehlivě známou cestou jsme se vrátili do naší základny Pod věží, kde jsme se věnovali nevycházení z úžasu nad zachovalostí zdejšího místa a jeho originálně zachované podoby. Při této kulturně vzdělávací vysilující činnosti jsme se intenzivně občerstvovali a hodně doplňovali hrou mariáše, která je k rozvíjení ducha tou nejvhodnější. K večeru jsme se dočkali i příjezdu Jardy, který trávil odpoledne prací a dál provozovali celou kulturně naučně vzdělávací činnost společně.
Celé intenzivní soustředění jsme zakončili až při zpozorovaném stmívání, které bylo způsobeno postupným zhasínáním osvětlení lokálu a pak také nepúříjemného rachotu židlé zvedaných na stoly. Nezbylo než odejít na ubytovací prostor a popřát si dobré noci.

Sobota 3.9. - dálkový přesun

Sobotní ráno nás nalezlo ve stavu, který lze bez nadsázky popsat jako skvělý. Probuzení s kuropěním a dychtivostí pro hodnotné zážitky dne bylo výsledkem správně rozložené páteční přípravy.
Ranní snídaně v bufetu na Vodňanském náměstí nás ještě jednou svedla na jedno místo s večerní osádkou restaurantu Pod věží. Nebyli jsme to tedy pouze mi, kdo snídal v tomto místě.
Po doplnění živin nastala fáze expedice, kterou obvykle nazývám pouštní bouře. V letošním roce měla podobu celodenního 15 km přesunu malebnou jihočeskou krajinou s romantickým panoramatem 4 rotačních hyperboloidů chladících věží JETE na obzoru.
Prvním cílem na naší cestě byla ves Chelčice spojená s jením z nejvýznamějších českých středověkých myslitelů Petrem Chelčickým. Uctili jsme jeho památku v místech, kde je připomínán a doplnili zásoby v obecní prodejně za obsluhy obecní prodavačky.
Další pouť směřovala ke kapličce Máří Magdaleny v lázních a od ní alejí k Libějovickému zámku. Zde sídlí jakýsi zemědělský výzkuák a tomu i odpovídá stav budov. V tomto místě jsme se též setkali s doprovodným vozidlem vedeným Jardou.
Další kroky směřovali k poutnímu místu Lomec (místně též Lomeček). Zdejší kaple se vyznačuje především oltářem centrálně zavěšeným v prostoru. V okolí kaple a venkovního oltáře se shloučili jacísi svatebčané a tak pro tiché rozjímání nebyl prostor a naše pouť se nacházela toliko ve své polovině. Rozžehnali jsme se tedy s tímto místem a vykročili na další cestu.
¨
Cíl, který byl nyní před námi byl dle informací Liborových líčen jako druhé Holašovice. Konkrétně se jednalo o fotogenickou obec Krtely. Po delším nyní úmorném putování pod přímými paprsky slunce jsme v této obci üčinili jediný dech beroucí objev týkající se otevírací doby místního pohostinství - viz dokumentační fofo, které málem nevzniklo až díky osádce doprovodného vozu bylo jeho pořízení vynuceno a nastoleno téma silné kritiky kvality dokumentace v oblasti výběru důležitých zlomových bodů.
Z Krtel jsme se již zrychleně a vysíleně přesouvali k poslednímu zlomovému bodu na cestě. Naše putování bylo zasazeno do Krtelského lesa oplývajícího spoustou pohřebních míst z období opravdu předávných až do počátků slovanského osídlení tohoto prostoru. Tím posledním bodem byl Zámek Kratochvíle, který byl po jistý čas v majetku slvaného rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan. Sem jsme doputovali na pokraji vysílení - tedy aspoň já zcela dokonale dehydratovaný. Náprava tohoto stavu litrem vody - to jsou ty 3 lahvičky poněkud poděsila servírku v příhradní restauračce. Od zámku Kratochvíle je to do cílových Netolic, co by kamenem dohodil. Hodili jsme tedy kameny a jako mávnutím kouzelného proutku jsme se octli v ubytovacím zařízení místní sportovní haly.
Následoval večer na náměstí, kde jsme obdivovali místní rázovitou architekturu poznamenanou především tím, že v tomto konci světa se žádná moc nesnaží přiliš ovlivňovat životy lidí a tak je vše kouzelně zachováno a také renovováno bez škaredých jizev dob nedávno minulých.
Hlavní stan jsme rozbili v restaurantu U Hulešů, kde za asistence vzorné obsluhy - fungující především v čase po odehrání mezistátního utkání v kopané, jsme se občerstvili, vykrmili, napojili a odehráli něco partií v naší oblíbené karetní hře.
S první hodinou dne nedělního jsme se odebrali zpět do sportovní haly a oddali se zaslouženému odpočinku.

Neděle - 4.9.

Nedělní ráno nebylo nikterak překvapivé. Opět jsme s písní na rtu a zcela nabyti jásavou eufórií opustili lože a směřovali své kroky k úlovku čehosi snídaňového. Ranní občerstvení bylo nakonec vzhledem k omezeným možnostem místa vyřešeno kombinovaně. V obchodu jsme si koupili poživatiny tuhé povahy a kapalinami se nechali obsloužit ve vedlejším baru. Dokonalá hostina nás opět uvedla do stavu dychtění po dalším poznání.
Své neukojitelné duše jsme občerstvili v Netolickém Archeoparku, kde jsme obdivovali to, co tam nadšenci pěkně postaru zbudovali včetně přilehlému poetickému zařízení Vyhlídka, které bylo žel bez obsluhy a tedy zcela osiřelé a zavřené.
Nastal tedy čas nasměrovat naše putování severním směrem. Nyní se již obě skupiny spojily a využili doprovodné vozidlo k dalšímu směřování.
První zastávka na naší cestě byla z pochopitelných důvodů opět ve Vodňanech, kde jsme se lehce občerstvili v restaurantu Na Sadech. Následně jsme s lítostí zjistili, že naše ústřední cílové i výchozí místo Pod věží je momentálně mimo provoz a stejně dopadl i pokus o prohlídku muzea mlynářského řemesla - zde je třeba se domluvit předem telefonicky, tak na to nezapomeňte.
Naši cílovou lokalitu v oblasti mezi Vodňany a Netolicemi jsme tedy opustili. Náš program však pokračoval dalším drobným rozšířením. První zastávka na naší cestě ku Praze byla v obci Boudy v letním sídle mé rodiny. Zde jsme byli přátelsky (ani při večerním rodinném rozboru našeho nájezdu nebyla konstatována žádná připomínka :-)) uvítáni a občerstveni.
Cestou jsme pojali ještě jeden docela dobrý nápad a to zastavit se v Příbrami u Honzy Valtra a jak nás napadlo, tak jsme učinili. Honza pochopil hned při setkání hloubku našich zájmů o zadumaná duchovní místa a odvedl nás tedy na Svatou Horu, kde jsme v družném hovoru utratili ještě něco času. Sám hostitel byl natolik uchvácen naším programem, že neváhal a po skončení naší návštěvy se vydal doplnit si znalosti v tomto oboru samostudiem. Bohužel, nemáme informace jakým způsobem jeho pozdně odpolední výprava po Příbrami skončila.
My se vydali směrem ku Praze a mým vystopupením z doprovodného vozidla před restaurantem U Pepíčka se počet účastníků snížil na tři. Akce tedy pokračovala ještě dál, ale jak to netuším. Nikdo ze zúčastněných se neozval a tak veškeré informace budou k dispozici až dnes (13.9.2011) večer v naší klubovně U Dašů.

Příloha

...i letos jsme se snažili přivést další suvenýry z cest na připomínku času stráveného v expedici...
1. Vzorná průvodkyně pětečním programem.
2. Obecní prodavačka v Chelčicích
3. Kratochvilná servírka
4. Janička - Pod Věží před 23 lety
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 12. ledna 2012 v 19:14 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama